machalka
machalka
Augacephalus ezendami (ex. Ceratogyrus ezendami ) (Gallon, 2001) – sklípkan Ezendamův)
Podčeleď: Harpactiriinae
Výskyt: Mosambik
Přírodním biotopem těchto sklípkanů je suchá savana. Budují si hnízda mezi kameny a vegetací, nezřídka používá opuštěné nory, které si lehce upraví. Zbarvení je přibližně stejné jako u všech zástupců tohoto rodu; obsahuje odstíny béžové, hnědé, šedé a zlaté. Patří mezi sklípkany, kteří mají tzv. stridulační orgány, které používají při námluvách anebo zastrašování nepřítele. Obvykle je to první co uslyšíte, když se mu něco nelíbí, po té následuje obranné postavení a útěk nebo útok. Nevyčesává obranné chloupky, ale patří mezi toxicky významné jedince.
Terárium zvolíme podobné jako pro pavouky rodu Ceratogyrus. Podstava 20×25 cm a výška 20-25cm. Pokud zvolíme vyšší výšku substrátu, sklípkan si vytvoří spleť chodeb a může se stát, že ho celé týdny neuvidíme. Vlhkost postačí do 60% a teplota asi 25-28°C s nočním poklesem o 5 °C. Krmení je stejné jako u většiny sklípkanů. Samice dospívají zhruba do dvou let a dožívají se 15 let dorůstají až 6 cm. Samci dospívají trochu dříve, jsou celkově menší a po posledním svleku, žijí asi 12 měsíců. Poznáme je snadno podle tibiálních háků.
Pelinobius muticus ex. Citharischius crawshayi ( Karsch, 1885) – sklípkan neotrněný
Podčeleď: Eumenophorinae
Výskyt: Východní Afrika, Keňa a Tanzánie
Domovem tohoto sklípkana, jediného svého rodu, je obvykle místo, kde rovinatá, trávou a křovinami zarostlá oblast, přechází v útesy, kde hledají svá útočiště paviáni. Zde si vykopávají až 50 cm hluboké nory. Tyto jsou důmyslně zakončeny jakousi záklopkou spletené z jemných pavučin, jejichž vibrace detekují pohyb případné kořisti. Loví nejen hmyz, ale i drobné obratlovce, ptáky a hady. Je to pomalu rostoucí druh, avšak může dorůst až do velikosti 22 cm. Zbarvení je hnědé až červené barvy, která obzvlášť vynikne krátce po svleku, nemá žádné obranné chloupky, zato jeho jed je vysoce toxický! Jako jeden z mála sklípkanů se může ohýbat a toto často využívá k obraně i útoku. Patří k druhům, které vydávají syčivé zvuky (stridulace), které jsou podobné zvukům vytvořeným některými druhy švábů.
Je to velký norový sklípkan a proto terárium upravíme jeho potřebám. Vysoká vrstva substrátu a skromně upravený povrch, nic víc vlastně nepotřebuje. Naprostou většinu času tráví ve svém úkrytu a ven vychází pouze večer a v noci. Je zvláštní, že tento „afričan“, často vyhledává misku s vodou, i když vlhkost mu stačí 50 – 60% . Optimální teplota je do 26°C s nočním poklesem na 20 °C. Dospělé samice (6 -7 let) mají v těle až 10 cm, zatímco samci dospívají už do 4 let. Mají bulbusy, ale nemají tibiální háky. Jejich velikost oproti samicím je asi poloviční.
Pterinochilus lugardi ( Pocock, 1900) – sklípkan Lugardův
Podčeleď: Harpactiriinae
Výskyt: Jižní Afrika, Botswana, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe a Namibie
Už podle místa výskytu toho sklípkana si můžeme představit jeho biotop. Srážky jsou nepředvídatelné, často končící povodněmi, které střídá velké sucho. Teploty jsou podle lokalit a ročního období poměrně rozdílné. Od těch nejvyšších (Zambezi) 32°C v průměru až k nejnižším 18°C v Kapském Městě. Proto jejich úkryt bývá až několik desítek centimetrů pod zemí, v noře opatřenou důmyslnými dvířky, regulující patřičnou vlhkost a teplotu.
Pro chov v zajetí připravíme terárium pro norové sklípkany, nějaké doplňky může každý přidat podle svého uvážení, napáječku můžete přidat. Nikdy jsem je však neviděl jí využívat. Pozor na příliš vysokou vlhkost, postačí 50%. Důležitá je vrstva substrátu a nějakého kusů kůry. V začátku ji bude využívat jako úkryt, později si vše zorganizuje dle svého. Pokud nemají možnost vytvořit si spleť chodeb, bývají při vyrušení agresivní a díky nemožnosti úniku, se staví do obranného postavení a připraví se k útoku. Nicméně je to až poslední možnost obrany. V porovnání s P. murinusem je to klidný pavouk. Ovšem jeho jed je silně toxický a proto při manipulaci s nimi musíme být obezřetní. Velikost samic je v těle asi 4,5 cm a dožívají se zhruba 12 let. Samci jsou menší a dospělosti dosahují ve 3 – 4 letech. Mají bulbusy a tibiální háky.
Vitalius paranaensis ( Bertani, 2001) – sklípkan paranský
Podčeleď: Theraphosinae
Výskyt: Brazílie, Argentina
Tento krásně zbarvený sklípkan pochází ze státu Paraná, který je součástí Brazilské federativní republiky. Celá jižní část Brazílie spadá do tropického pásma s relativně nižšími průměrnými ročními teplotami, cca 22 – 24°C a oproti severovýchodu, kde se teplota drží až o 6°C vyšší, je celkově chladnější s ročním úhrnem srážek asi 2000 mm. Již tyto základní informace nám dávají možnost pochopit a poznat život těchto jedinců v přírodě.
Terárium zvolíme pro zemní druhy o základu alespoň 20×25 a výšce 20 cm. Výšku substrátu a celkovou „výbavu“ terárka můžeme určit podle svého uvážení. Podobně jako v přírodě občas šplhají po stromech, nebo si hrabou nory…Nesmíme však zapomenout na mělkou napáječku. Průměrnou vlhkost udržujeme nad 70% a teplotou do 24°C. Rostou poměrně rychle a samice dospívají obvykle čtvrtým rokem života, přičemž jejich velikost je asi 6 – 7 cm v těle. Samci mají oproti samicím nepatrně tmavější karapax a jsou štíhlejší a nohatější. Dospělého samce poznáme bezpečně podle tibiálních háků. Nepatří mezi toxicky významné druhy, ale disponují obrannými chloupky.
© 2024 Sklípkani
Theme by Anders Noren — Up ↑